Silné ego
30.05.2013 13:46
Ego. Slovo, které je vyslovováno ve všech pádech. Není jediné duchovní knihy, kde by nebylo zmíněno. Námi vnímáno jako problém číslo jedna. Snažíme se ho potlačit, zmírnit, rozpustit, popřít, utajit. Často je nazváno tou největší překážkou k probuzení, osvícení, dojití k sobě, Jednotě. Je umocňováno přívlastkem silné, nebo slabé. Což je pouhý příměr v dualitě. Někdo je chytřejší, jiný hloupější, zlý, hodný, lakomý, štědrý, vstřícný, odtažitý, lehkovážný, zodpovědný, rychlý, pomalý…svět protikladů, které neberou konce. Ale právě těmihle přívlastky, které jsou nám říkány, podbízeny a se kterými se ztotožňujeme, vytváříme svou identitu. Své já, své ego.
Důvodem je oddělenost od celku. Pokud si nejsem plně vědom celistvosti, pak je nutné vytvořit si identitu pro jednotlivost. Tedy pro sebe jako bytost, člověka se svými charakterovými vlastnostmi, svými potřebami, svými blízkými. Vytvořit si svůj domov. Svůj okruh, kde se cítím bezpečně. Vědomí individuality znamená pocit ohrožení. Druhý je mým nepřítelem, nebo přítelem. Slova jsou vodítky k představě o tom, kým jsem a já si pak od útlého dětství vytvářím jakýsi obraz o vlastních hodnotách. Protože zažívám pocit osamocení, potřebuji lásku. A tu mohu získat jen tím, že budu hoden lásky.
A tak se snažím chovat tak, abych plnil přání druhého, bez vědomosti o tom, že jeho touhy jsou rovněž pouhým nedostatkem lásky. Nezískám-li si pozornost druhých přizpůsobováním, volím další extrém. Budu dělat jen to, co chci já a neberu na druhé ohled. Stávám se tak sobě důležitým a nezáleží mi, zda jsem důležitý a hoden lásky pro ostatní. Miluji svou sebestřednost, která hraničí až s narcismem. Notná dávka arogance, neomalenosti až agrese, tvrdé prosazení sebe i vlastních názorů a potřeb.
Takový člověk je pak nazývám egoistickým manipulátorem. Není však o nic menší manipulátor než ten, kdo se snaží zalíbit a přizpůsobit. Nevědomě totiž manipuluje sám se sebou. Je k sobě tvrdý a pak svou získanou tvrdost vyžaduje i od ostatních. Potlačuje své city a jeho vnímání sebe je zatlačeno do pozadí.Silný egoista dává naopak sebe na první místo a potlačuje druhé. Obojí je v rovině celku velice destruktivní.
Hledáme příčinu, hledáme sebe, hledáme lepší svět. A tak se od zemského obracíme ke světu duchovnímu. Je to důležitý krok i přesto, že si ještě nejsme schopni uvědomit své pokračování v oddělenosti. Přinášíme ji sebou i do těchto rovin a nadále pokračujeme v dělení. V zemském byl člověk zlý a dobrý, tady je více a méně duchovní. Snažíme se o napojení s vyššími bytostmi, vyššími světy. Závidíme schopnostem druhých a děláme vše pro to, abychom jich také dosáhli.
Hltáme s lačností všechny duchovní knihy, snažíme se skontaktovat s duchovními lidmi. Naše touhy se stupňují a my se za nimi ženeme přes všechny překážky. Často zapomínáme na život pozemský, protože ten duchovní je mnohem zajímavějším, nový a někdy i mnohem důležitější. Lidé, kteří žijí v nevědomí jsou občas hodny pohrdání. Nadále si neuvědomujeme, že všechno co získám je potravou pro mé ego. Nejprve v rovině Země, teď Nebe. A tak ego zdárně roste, protože je kvalitně a silně vyživováno.
Práce a tvoření má vždy nějaké výsledky. Pokud se něčemu naučím a stále zdokonaluji, zde na Zemi pak se stávám profesionálem v oboru. Jedno zda na poli vědeckém, nebo manuálním. Stejné je to i v rovině Nebe. Učím se, získávám stále nové a nové informace. To, co jsem dříve nevěděl, že existuje je už běžnou věcí. Tak jako si na Zemi mohu získat vyšší post svou pílí, získám je i zde. Toužím předávat své zkušenosti, dovednosti a výjimečné schopnosti druhým. Chci jim pomáhat, aby se i oni uzdravili. Ale pokud vnímám své schopnosti jako výjimečné, něco co mohu druhým ukázat, pak se jedná stále jen o jinou možnost, jak si získat lásku. Bohužel opět v destruktivní formě. Skrze obdiv.
A tak se stává, že ten co hledá pomoc, aby se uzdravil, navštíví léčitele, který je sám nemocný. Někdy až se slepou důvěrou přijímá rady, které mu k uzdravení nepomohou. Je to stejné, jako když v zemské úrovni navštíví psychiatra, který bere silná antidepresiva.
Pak podléháme zoufalství a nevíme, kde hledat. Rady, které nás obrací k sobě pomohou až v době, kdy jsme přece jen vědomějšími. Vědomí se však nemůže rozšířit bez zkušeností a tak každá zkušenost je krůčkem k sobě. Obrátit se ze směru ven do sebe, je tím nejdůležitějším předělem v lidském životě.
Nahlédnout pod slupku, odloupnout a pokračovat směrem k jádru, směrem do svého středu. Narazíme na mnoho věcí, které se nám nebudou líbit, které jsme vždy potlačovali a tvářili se, že neexistují. To ne já, to on!
Jak snadné odsoudit a zbavit se zodpovědnosti. Jak nesnadné přiznat, že je to mé a přijmout za vlastní. Poznáváme svět, jako nekonečné zrcadlo. Každý je odrazem v každém. Já v něm, on ve mně. Jedna situace odráží druhou, vede mne zpět k přehodnocení již ne v rovině odsouzení, ale v rovině pochopení a přijetí.
Čím více zrcadel, tím větší prostor poznání, tím blíže k vlastnímu středu. Potom už i Země je odrazem Nebe. Začínají přicházet souvislosti a z hluboké analýzy se pozvolna stává syntéza. Už nenahlížím na sebe ani druhé jako jednotlivce s různými charaktery, ale jako na součásti celku. Každá část obsahuje vše, ale zároveň je specifická. Každý má svou roli, jež je důležitá pro celou hru. Přesně zapadá do nekonečné sítě. Takto propojená síť pak nejen zaznamenává pohyb jednotlivce, ale každý čin, pohyb, dokonce i myšlenka, celou síť ovlivní.
Mysl je dalším prvkem vedoucí nás k rozporu. Jsme nabádáni, abychom se jí nenechali ovládat. Je to pokrm pro ego. Přehrávání tisíckrát přehraného, vytváří v hlavě chaos a my nejsme schopni vnímat realitu. Tvoříme mechanicky, aniž bychom si uvědomovali, že naše činy vychází ze zaběhlé destrukce. Tuto nevědomou destrukci a sebedestrukci vysíláme do celé sítě a ovlivňujeme tím i jednotlivce. Utišit mysl, být ve svém středu, meditovat.
Další věc, na které musíme pracovat. Je to tak obtížné. Ale píle opět přináší ovoce. Trpělivost a vůle se vyplácí. Při meditaci o samotě, nebo v kruhu stejně naladěných lidí se nám zpočátku na krátkou dobu, později delší, daří spojení se svým zdrojem. Stavy blaženosti a vědomí Já jsem. Splynutí, láska, světlo bez prostoru a času. Pouhé bytí v tady a teď . Prázdnota, nicota, stav ticha a blaženosti.
Stále však v nebezpečí ulpívání a často i závislosti. Odklonění od pozemského, touha být jen v božském. Dualita a vláda ega pokračuje. Egu je jedno, jakou dostane stravu. Je nekonečné množství pokrmů, možností, jak se ztotožnit. Každé i to nejduchovnější ztotožnění je zase jen naše ego, které si vytváří svou identitu.
Když si tuhle pravdu uvědomíme, podléháme zoufalství. Tolik cest jsme vyzkoušeli a ego zůstává. Je to bludný kruh, ze kterého nejde odejít. Nikdy to nedokážeme, není tu už jiná možnost! Prošli jsme Zemi i Nebe křížem krážem, získali mnoho informací, uvědomili si sebe a veškeré souvislosti. Jsme si vědomi celku a přesto zůstáváme v oddělenosti. Nezbývá nic jiného, než se odevzdat. Buď vůle Tvá, protože ta má už vyčerpala všechny možnosti.
A pak sestoupí Boží milost, aby nás přivedla k sobě, jako celku. A najednou se nestačíme divit, jak je vše jednoduché a jaké složitosti jsme po mnoho inkarnací vyzkoušeli. Ale teď už víme, že není třeba litovat jediného kroku, jediné myšlenky. Ono totiž vše souvisí se vším. Vše je součástí Božího plánu a také mírou naší zodpovědnosti a vědomí. Dostali jsme svobodnou volbu, sami si vytvořili vlastní já a využívali vlastní rozum. Ten byl a je vždy podmíněn naší Karmou, našimi zkušenosti a dávání do svých vlastních souvislostí.
Nevědomost nás vede v rovině akce a reakce, přičemž si často neuvědomujeme, že reakci, kterou sklízíme a kterou odmítáme přijmout, je jen výsledkem naší akce, která už byla dávno zapomenuta. Vyšleme cosi do sítě a z její jiné části se nám vyslané navrací, abychom si mohli cosi zvědomit, pochopit a přijmout. Pokud tomu tak není, přichází znovu, ale již v silnější formě, abychom museli více přemýšlet a dávat do souvislostí. Dokud opakujeme stejnou akci, nemůže přijít jiná reakce. Opakováním akce se zesiluje její energie a tak zákonitě přijde i reakce v silnější formě.
V žádném případě jakýkoli čin není hoden našeho odsouzení. Jednáme vždy tak, jak v dané chvíli cítíme. Lépe řečeno, tak jak máme zažité vzorce, jak se po nás žádá, jak si myslíme, že je to správné. Správné pro jednotlivce však neznamená správné pro celek. Pokud jsme uvězněni v destruktivním a sebedestruktivním egu, pak nemůžeme jednat i při nejlepší vůli pro dobro všeho.
Teprve Boží milostí, kdy jsme propojeni se Zemí i Vesmírem a získáváme tak celistvost, je možné tvořit v harmonii s celkem. Již tu není vedení ega, své nevědomé vůle, ale vůle vyšší, kterou nemůžeme nikdy pochopit a uchopit jen sebou, jako oddělenou částí. Teprve napojením na celek, se konání pro vyšší dobro stává přirozené.
Přesto zůstává možnost návratu do duality a nevědomosti. Není zde žádné omezení a svobodná volba zůstává. To jen naše vyšší já, která nás celou dobu vedlo, aniž bylo poznáno, už zůstává. Jsme-li si však již vědomi vedení, které je v harmonii a přivádí nás do našeho skutečného řečiště, pak netoužíme po ničem jiném, než se nechat unášet proudem vědomí, poznání, lásky a pravdy.
Zažíváme obrovskou úlevu. Už nemusíme o nic usilovat, po ničem toužit, spekulovat, kalkulovat, obávat se, posuzovat. Víme jediné. Je o nás postaráno a vždy dostaneme to, co potřebujeme a co slouží pro nejvyšší dobro. Břímě pozemského života je nám sňata z ramen a my si uvědomujeme, že jediné, co nám bránilo k nalezení sebe jako součásti celého Vesmíru a Boha, Božské inteligence…jedno, jaké dáme nejvyššímu řádu jméno…bylo odpojení. Byli jsme nádobou, která má buď otevřené hrdlo, ale silné dno, nebo otevřené dno a uzavřené hrdlo. Je nás mnoho, kdo má uzavřené dno i hrdlo. Pak se stáváme nádobou, ve které tekutina života jen víří a nemá možnost přijímat ani z nebes, ani ze země. O to silnější, bojovnější a nedůvěřivější je ego. Musí být silné a tvrdé, aby ustálo všechno, čím prochází.
O to více jsme vyčerpaní, unavení, nespokojení. Náš kruh je pevný a není možné vystoupit. Jediná cesta je důkladné prozkoumání, zanalyzování každé molekuly tekutiny v nádobě. Už víme, že něco leží mimo ni a občas prosíme o pomoc. Prosba však naráží na strop, který je ocelový a tak sami sobě zamezujeme pomoc shora. Světelné bytosti, průvodci, andělé tu po celou dobu všech inkarnací krouží a snaží se nás probudit. Jenže naše stěny urputnosti a tvrdohlavosti jsou nepropustné..
Pak není jiné cesty, než vyčerpání všech možností vlastní vůlí. V poháru už není jediné buňky, kterou bychom neprozkoumali. Už tu není nic, co by mohlo být zanalyzováno. Naše moc se stává bezmocí. A právě to je okamžik, na který celý Vesmír dlouhé věky čekal. Naši bezmoc pozvedne a promění v tu největší moc.
Moc bezpodmínečné lásky, která je ukryta v celistvosti. Najednou začneme vnímat svět ve zcela jiných obrazech. Všechno souvisí se vším, nic neleží mimo nás. Vidíme jeden předmět, slyšíme jediné slov, ucítíme jediný vjem a on se automaticky propojí napříč minulostí, přítomností i budoucností. Nic neleží jako bezvýznamná jednotlivost.
Každý čin, myšlenka, situace má svůj význam. Kdysi vnímaná temnota je světlem a světlo tmou. Vše se prolíná a dává ten nejhlubší smysl. Uvidíme třeba barevného broučka a naše mysl už spojuje jeho barvy a tvary nejprve s námi a pak s celým Vesmírem.
Druhý člověk je úplně stejný jako já. Jen tu má jinou roli, která zapadá do dokonalého hry. Je to jako orchestr. Každý má svůj nástroj, své noty a když zpustí, vytvoří hudbu, která stoupá k nebesům a propojí se s andělským chorem.
V oddělenosti nemůže být jediné pravdy. Každý ji vnímáme v rovině svého vědomí, zkušeností a rozumu. V celistvosti je pravda pouze jediná. Proto není možné, aby jedinou pravdu zcela pochopil ten, který se zatím nachází pouze v její části. Každá část pravdy je však součástí pravdy celé stejně, jako jednotlivec částí celku.
Nikdo není oddělen a tak nikdo neunikne dojití do svého středu. Tento střed je branou k celistvosti. V něm se propojuje Země s Vesmírem a my pocítíme, že jsme kanálem mezi nimi. Skrze nás jsou poznávány jednotlivosti a všechny návaznosti. Skrze nás je tvořeno v celé nekonečné rozmanitosti. Tak jak je Vesmír nekonečný, jsou i naše nekonečné možnosti. Využíváme je pro sebe, jindy pro iluzorní dobro druhých, nebo zneužíváme.
Každý máme jinou cestu a tak jako není malých a velkých věcí, není lepší a horší cesty. Všechny vedou k jedinému středu, kterému se nejde vyhnout. Jsme k němu směrováni ukazateli, které si zpočátku ani neuvědomujeme. Později je vyhledáváme a nakonec jim dáme veškerou důvěru. Důvěra v cestu je důvěrou ve vedení i důvěrou v sebe. Sebedůvěra nás pak vede od destruktivního jednání ke konstruktivnímu. Tím získáváme pocit bezpečí a pocit bezpečí přináší lásku.
Lásku k tomu, čeho jsme součástí, lásku Zemi na které se učíme a hledáme, abychom nalezli, lásku Bohu, lásku všem částem celistvého a lásku k sobě. Což je příměr v Makrokosmu. V Mikrokosmu je to láska k matce, láska k otci, láska k sourozencům a láska k sobě.
Nemohu nemilovat toho, kdo miluje mne. Nemohu být nemilována tím, koho miluji. Láska bez podmínek. Láska, kterou hledáme napříč všemi inkarnacemi. Láska, která tu vždy byla, ale my jsme se od ní iluzorně oddělili. Láska, která nás vede a ač mnohokrát pochybíme, neubývá. Láska, která nám skýtá láskyplné náručí. Láska, která nám dává křídla a pocit bezpečí. Láska všudypřítomná a jediná. Nic neleží mimo ni. Láska jež je vším a ve všem. Tedy i mnou.
Jsem láska a tak pocit nelásky k sobě, byla jen hrou v dualitě. Dualita mi pomáhala dojít k Jednotě a Jednota je láska. Kruh se uzavírá. Není však konečný.Nekonečný Vesmír, jediná energie, energie lásky, má stejně nekonečné množství podob. A my jako jeho součást dostáváme nekonečné možnosti, příležitosti a způsoby jak je poznat. Jak poznat sebe jako člověka, sebe jako duchovní bytost, sebe jako….